Edík mezi papíry

Když seděly vedle sebe na poličce, vypadaly jako jeden. Toaletní papíry, uložené v koupelně jako vojáci na stráži – stejně vysocí, stejně širocí, se stejným odstínem tváře a na ní ten stejný vážný výraz. Proto si asi dovedete představit to pohoršení, když jim jednoho dne přibyl nový společník. Jmenoval se Edík a ode všech se lišil už na první pohled.

„A proč si takový dlouhý?“ ptaly se ostatní papíry a Edíkovi bylo smutno z toho, že se od nich tak liší.

„Proč máš jinou barvu než my?“ vyptávaly se ho a Edík jim nedokázal odpovědět. Po každé otázce se jen zasunul hlouběji do poličky a ptal se sám sebe, proč zrovna on musí vypadat jinak než všichni okolo.

Když vzali Edíka z poličky a umístili na držák u toalety, byl vlastně rád. Konečně nebude muset odpovídat na ty stejné otázky, po pár dnech skončí v koši a v budoucím životě se narodí jako někdo lepší. Někdo, kdo nebude vyčnívat a nebude ostatním k smíchu. Vtom sa ale začaly dít věci, které nikdo nečekal.

Zatímco papíry před ním přežily na držáku sotva dva dny, Edikovi i třetí den zůstávalo ještě dost útržků. Ty stejné papíry z poličky, které se mu ještě včera posmívaly, je nechápavě kroutily očima na svých vážných tvářích. 

„Možná, že být delší je vlastně lepší,“ řekl jeden a ostatní jen zahanbeně přikývly.

To nebylo všechno. K Edíkovi se lépe chovali i lidé, kteří přicházeli na toaletu. Útržky si brali opatrněji, zkoumali je v rukou a byli nadšení jejich barvou, která jim připomínala přírodu. A když už na Edíkovi nezůstal ani jeden útržek papíru, dali si záležet, aby ho místo do koše hodili do kompostu, kde zažije ještě mnoho dalších dobrodružství.

A tak toaletní papíry na poličce pochopily odvěkou pravdu – že soudit někoho podle toho, jak vypadá, se nemá. Nejenže je to neslušné, ale častokrát vás to i doběhne. Přesně tak jako toaletní papíry na poličce. Pro ně se Edík ze škaredého příbuzného stal za několik dní hrdinou. Od té doby každý papír na otázku, jak by se chtěl jmenovat, odpovídá rozhodě: Edík!

Zpět