I lišky chtějí mít kamarády

Vždy jsou ty zlé jen lišky. Přišel spisovatel a řekl, že cokoli se v této pohádce bude vyprávět, určitě za tím bude toto čtyřnohé ryšavé zvíře. Asi se pohádkářům moc nelíbí. V bajkách se snažily jen lhát. S Malým princem se chtěly kamarádit, ale i ten byl ze začátku na pochybách.

V království Ubrouska II. nacházejí všechna tato neprávem obviňovaná stvoření domov. Pojďme se ale podívat na příběh lišky, která pláče u stromu v lese, kde se nedávno ztratil vojáček. Sedí na sněhu, naštěstí ji hřeje kožich, takže neprochladne, a svými černými tlapkami si tře oči. Smutné. Uslzené.

„Pro pláčeš, lištičko?“ zeptal by se někdo.

Je ticho. Slyšet jsou jen vločky něžně dopadající do třpytícího se sněhu.

Zničehonic se ve stromě, u kterého liška plakala, něco pohnulo. Cosi v jehličí zašustilo, ale žádný pohyb nebyl vidět. Liška se na chvíli nesoustředila na svůj žal. Zaujalo ji, že není sama. Vánoční strom obcházela a kontrolovala z každé strany. Vypadala sice jako lovec, ale byla jen zvědavá. Čím déle strom zkoumala, tím blíže zvuk slyšela. Když už byl skoro u ní, zhmotnil se.

Před čumákem jí přistál tvor s dlouhým huňatým chvostem a velkýma, vypoulenýma očima, ve kterých se odrážela bílá krajinka. Když se podívala blíže, všimla si, že roztomilé, téměř plyšové, zvířátko má sice uši, ale ty vypadají jako dva dobře vyčesané a upletené copy. Lišce dělala společnost veverka.

V tomto bodě si musíme vysvětlit, milé děti, že zvířátka neumí mluvit. Jsme ale v pohádce, tak pokud vám maminka nebo tatínek dokážou přeložit, co veverka nebo liška říkají, poslouchejte je. Určitě to tak bylo.

Zdá se, že veverka nebyla zdejší. Lišky se nebála. Dokonce jí nabídla jeden z mála oříšků, které jí zůstaly na zimu. Pro lišku bylo všechno nové. Nikdy předtím oříšek neochutnala. Nikdy předtím jí jiné zvířátko svou potravu nenabídlo. Slzami zmenšená očka se jí rozšířila do překvapení a z něho přešla do obrovské radosti. Oříšek přijala, otevřela ho. Skoro si ho celý hodila do tlamy, ale ještě si to stihla rozmyslet. Uvědomila si, že by se měla podělit. Skořápku rozdělila na dvě poloviny a jednu nabídla své nové přítelkyni. Společně si pochutnávaly.

Jak čas běžel, dvojice se stala nerozlučnou. Veverka se sice dokázala pohybovat mrštně jako liška, ale když si chtěla odpočinout, sedla jí na kožich a společně utíkaly s větrem o závod. Koulovaly se, naháněly a hrály si. Jednou, když se dostaly z lesa, kousek blíže ke království, viděly ubrouskového panovníka, který vypadal, jako kdyby si poprvé užíval sníh. V celofánovém obalu! Jak směšné!

Veverka nevěděla, že liška je mazaná. Neměla ani pocit, že by měla být jak na jehlách a ve střehu před případným nepřítelem. Protože ne všechny lišky jsou stejné. Možná by si i vypravěči měli začít hrát s liškami, aby se s nimi mohli skamarádit.

Zpět