Ledová víla

Byla tmavá noc a celé Zimní království spalo hlubokým spánkem. Vtom se na obloze zjevilo něco zvláštního. Letělo to nebem a jemně zářilo. Až při pohledu zblízka bylo možno rozeznat, kdo je ta záhadná bytost. Víla! Měla dlouhé zlaté vlasy, krásná křídla a celá se třpytila jako čerstvě napadané sněhové vločky.

Nebyla to však jen taková ledajaká víla – ale víla ledová. Už jste o ní slyšeli? Létá po Zimním království a plní přání. Přistála na okně jednoho z domů. Chvíli zvědavě hleděla přes okno a pozorovala přání, která se jemně vznášela v pokojíčku. Na posteli spal chlapeček jménem Gusto a ten si moc přál, aby nasněžilo. Chtěl totiž s kamarády a bratrem Timem postavit obrovský sněhový hrad.

Víte, jak vypadají přání? Připomínají bílé huňaté obláčky nebo bubliny. I teď se představa bílého hradu tiše vznášela nad postýlkou. Pro lidi jsou přání neviditelná, ale ledová víla je spatří hned.

Gustovo přání se jí zdálo velmi milé. Mávla proto kouzelnou hůlkou a v království se v okamžiku začalo chumelit. Když se Gusto ráno vzbudil, nevěřil vlastním očím. Jeho přání se splnilo! Nadšeně otevřel okno  a zavýskal radostí. Potom oběhl všechny kamarády  a pustili se do stavění sněhového hradu.

Cestou domů Gusto zatoužil po nových sáňkách, aby mohl s bratrem svištět dolů svahem jako blesk. Ledová víla spatřila jeho nové přání a pohotově mávla kouzelnou hůlkou. Jaké bylo Gustovo překvapení, když ráno na prahu našel zbrusu nové sáňky! Ani rodiče netušili, odkud se tam vzali. Nikomu nechyběly a nikdo je nehledal. Jako by to byl zázrak. Gusta čekal den plný sněhové zábavy. Ale když se večer vrátil domů, začal přemýšlet. „Všechno, co jsem si poslední dny přál, se mi splnilo. To nemůže být náhoda.“ Tak jako všechny děti, i Gusto o ledové víle slyšel, ale nevěřil, že skutečně existuje. Nejsou náhodou víly jen v pohádkách? „Zkusím si opět něco přát. Uvidíme, jestli se mi to znovu splní,“ umínil si.

A tak snil o hokejové výbavě. Další den zase  o houpacím koníkovi. A pak o hračkách, které si jen zamanul. Ledová víla mu plnila jedno přání za druhým. Když už však byl Gustův pokojíček plný hraček, pochopila, že chlapec prokoukl její kouzelnou moc.

„To by už stačilo,“ řekla si, když uviděla, jak se Gusto s bratrem Timem předvádějí na houpacím koni. „Zdá se, že tenhle kluk nikdy nemá dost. Odcházím.“ Víla zamávala křídly a odletěla. Vtom však zaslechla z pokoje křik a pláč. Gusto se vytahoval, jak rychle  se umí rozhoupat. Jeho bratr se ale v té rychlosti neudržel a spadl z dřevěného koně na zem. Gusto zamrzl strachem. Ale v momentě si vzpomněl na to, že se mu plní přání. Proto silně zaťal pěsti, zavřel oči a v duchu si opakoval: „Přeji si, aby byl můj bratříček v pořádku. Přeji si, aby byl můj bratříček v pořádku. Prosím.“

Ledová víla se na Gusta a jeho sobecké chování zlobila a byla už pevně rozhodnuta, že odejde. Ale když zahlédla, jak se nad pokojem vznáší naléhavé přání, přemohla ji zvědavost a slétla dolů. Gusto otevřel oči a koutkem oka spatřil, jak kolem něj proletělo cosi třpytivého. „Ledová víla,“ vydechl. „Ty existuješ!  Prosím tě, splň mi ještě jedno přání!“ „Nevím, jestli si ho zasloužíš,“ poznamenala víla. „Přál sis mnohem víc, než jsi potřeboval, a ještě ses předváděl před ostatními.“

„Vezmi si všechny mé hračky! Nepotřebuji je, nechci už nic jiného, jen to, aby byl můj bratříček v pořádku!“ vyhrkl Gusto prosebně. Vílu to obměkčilo. Mávla kouzelnou hůlkou a Timo se najednou s úsměvem postavil, jako by se nic nestalo.

Gusto víle z celého srdce poděkoval. Ta se jen uklonila a už jí nebylo. Gusto byl vděčností a štěstím celý bez sebe. Díky ledové víle pochopil, že není dobré být sobecký. Vynesl z pokoje všechny nové hračky a do večera je do posledního rozdal kamarádům.

Gusto od té doby čas od času večer přišel k oknu,  a když se pozorně zadíval, zahlédl, jak se cosi tu a tam zatřpytí a poletuje vedle oken. Věděl, že je to ledová víla, ale žádné další přání neměl. Uvědomil si, že jeho přání se již splnilo –_ aby byla celá jeho rodina zdravá  a pohromadě.

Zpět