O neposlušném vojáčkovi

„Levá pravá, levá pravá, levá pravá…!“ křičel velitel na svou armádu, když nacvičovali pochod na panství krále Ubrouska II. Těžké boty jednohlasně bubnovali o zem. Venku sice sněžilo, ale hned jak chomáčky stihly dopadnout na kamennou dlažbu, rozpustily se. Nebyly tak na překážku vojenské symfonii. Každý voják byl jiný. Jeden měl pihy, druhý šišlal, třetímu chyběl jeden zub. O tom ve čtvrté řadě se říkalo, že má jedno ucho větší než druhé. Když ale byli spolu, přece jen vypadali všichni stejně.

Vojáček, o kterém ti chci vyprávět, stál v páté řadě nalevo. Kousek od toho ryšavého. Ne ten! Vedle něho, přece! Vždy, když generál vydal rozkaz, dělal všechno naopak.

„Vpravo v bok!“ zahučel generál.

Šel doleva.

„Vlevo v bok!“ zahučel generál.

Šel doprava.

„Pozor!“ procedil přes vousy. Všichni měli ztuhnout s narovnanými zády a vzpřímenou pravačkou u čela.

Vojáček uvolnil břicho do velké bubliny a brnkal si do spodního rtu.

„Čelem vzad!“ vousatý se začal procházet mezi svými svěřenci. Neposlušný vojáček byl tak zaneprázdněný, že si nevšiml blížící se postavy. Chlapec si řekl, že nebude ani jeden příkaz vykonávat tak, jak má. 

„Budu dělat to, co já chci!“ mumlal si v hlavě slabým hláskem. Nelíbilo se mu, že stále něco musí. A nikdo se ho nezeptá, co by chtěl. A když si chce hrát co nejdéle, nemůže, protože musí jít cvičit. A Ubrousek II. si taky rád hraje, tak proč nemůže i on? Proč vždycky musí myslet na ostatní? A kde to vlastně je? Zjistil, že se zahrabal nejen do vlastních myšlenek, ale i do velkého maléru. 

Ztratil se v lese, odkud by měl znát cestu ven.

Procházel se po zasněžené mýtině. Zjevně ti, co poslouchají rozkazy, neskončí v lese. Žádné vojenské stopy tu neviděl. Ani vločky se nestihly rozpustit tak rychle jako na královském dvoře. Pomalu se rozhlédl kolem sebe. Chtěl se ujistit, že se mu nic nemůže stát. Viděl sice jen veverky, ale i tak se bál.

„Co mám teď dělat?“

„Jak se vrátím zpět?“

Mohl dělat ve sněhu andělíčky, kreslit si, koulovat se nebo závodit se zvířátky. Nikdo ho nehlídal ani mu nerozkazoval. Jako by se najednou ocitl v krajině, která vypadá přesně, jak si umane. Nedokázal ale z toho mít radost. Přírodu neznal a mohlo být v ní i nebezpečí. Něco zlého hlouběji v lese. Sám by to neporazil. Vystrašený se přitulil k nejbližšímu stromu a šeptal si: „Kdybych tak věděl, jak se vrátit domů. Chci být s kamarády. Už nikdy nebudu neposlušný.“ A téměř začal plakat.

Možná to byl kouzelný les, který skutečně plnil přání. Možná se rozzlobil generál a vojáčkovi dal na vyučenou. Nevím. Zničehonic náš kamarád z dálky uslyšel bubnování těžkých bot. Viděl pihatého i šišlavého, bezzubého i toho s tím jedním větším uchem. Hned jak si všimli, že jsou jejich řady děravé, vydali se hledat chybějícího člena. Když se jeden ztratí, ostatní ho přijdou zachránit. Protože až společně jsou silní.

Další články

Učit se plavat až v dospělosti? Žádný problém!

Plavání v sobě skrývá mnohé zdravotní benefity, ale i pocit...

Zjistit více

Co dělají vánoční ubrousky v létě?

Milé děti! Zamyslely jste se někdy nad tím, co dělají...

Zjistit více

Minerální, nebo z vodovodu – která voda je pro naše tělo nejlepší?

Slovenské přísloví praví, že kdo chce dlouho žít, má jen...

Zjistit více